Kam na výlet? Vyzkoušejte údolí Moravice

Špatně přístupná řeka

Řeka Moravice pramení v Hrubém Jeseníku ve Velké kotlině a po 100 km se vlévá u opavského Globusu do řeky Opavy. Krajinářsky nejzajímavější je zhruba 35 km dlouhý úsek od hráze přehrady Kružberk po Hradec nad Moravicí, který v celé délce sleduje červeně značená trasa. Projít ji celou za jeden den je obtížné nejenom fyzicky, ale také technicky s ohledem na dopravní možnosti. A ty jsou velmi mizerné.

Pokud pojedete vlakem do Hradce nad Moravicí a zpět z Budišova nad Budišovkou (nebo naopak), budete muset absolvovat s Českými dráhami „objížděcí“ vyhlídkovou jízdu v délce téměř 100 km, tedy tolik, kolik měří samotná Moravice. Autobusy zajišťují spojení přímější, jezdí však málo a v ne moc příhodných časech.

Nejsnadnější přístup je autem. Zaparkovat můžete na náhorní planině u zámku v Melči, odkud se dá do větší části moravického údolí vyrazit na okružní výlet v délce 35 km.

Kolem lurdské jeskyně k Weisshunovu kanálu

V Melči se napojíte na žlutou značku sledující tok postupně se zahlubujícího Melčského potoka, levostranného přítoku Moravice. Po 2,5 km vás čeká první zajímavost, poutní místo Maria Talhof. Je to malý pietní areál uprostřed přírody s kapličkou, dřevěným zastřešeným oltářem, křížovou cestou a lurdskou jeskyní z kamenů. Moc hezké místečko. Areál byl v 90. letech minulého století obnoven a od té doby se tu konají pravidelně poutě.

Za Maria Talhof se údolí Melčského potoka postupně stále víc zahlubuje a na řadu přichází několik drobných brodů. Vyznačená turistická trasa se sice brodům vyhýbá a stoupá do svahu nad údolí.

Povolený levý břeh Moravice 

A konečně jsme v údolí Moravice! Řeka je tu už docela široká, lemují ji ploché nivní louky a strmé zalesněné svahy. Odbočujeme vlevo na červenou značku a po chvíli přicházíme k Papírenskému (Weisshuhnovu) splavu. Ten si nenechte ujít, těsně nad ním totiž začíná neobvyklé technické dílo Žimrovická strouha neboli Weisshuhnův kanál. Přes šíji říčního meandru byl v letech 1890–91 prokopán 45 m dlouhý skalní tunel, kterým na druhém konci vtéká voda do 3,5 km dlouhého umělého kanálu. Ten se klikatí ve svazích nad řekou a přivádí vodu do papíren v Žimrovicích. Dříve se jím také plavilo dřevo a poháněla malá vodní elektrárna.

Dost nepochopitelný pohled nabízí protilehlý pravý břeh, kde jsou k vidění vysoké neproniknutelné ploty myslivecké obory, sahající téměř až k vodě. Zdejším nimrodům se loni s definitivní platností podařilo vypudit z pravého břehu veškerý turistický ruch tím, že prosadili přeložení značené cyklotrasy na protější, tedy náš břeh. Oficiálním důvodem bylo rušení zvířat (podle znalců oblasti však spíše rušení myslivců a jejich velmi dobře platících loveckých hostů). Takže zatímco na protilehlém, plotem ohrazeném pravém břehu vede pevná široká cesta, cyklisté se musejí často potýkat s kluzkými, úzkými a nepříliš bezpečnými chodníky na břehu levém.

Spíše než s lovnou mysliveckou zvěří se však člověk v údolí Moravice setkává s hovězím dobytkem neobvyklých plemen, který se volně a zřejmě nerušeně pase na loukách u řeky. Pravděpodobně patří k zemědělské farmě v osadě Anina Dolina, nad níž se na kopci tyčí ruiny hradu Vikštejna.

Vikštejn

Až téměř k hradu Vikštejnu směřují z obce Podhradí serpentiny pozoruhodně vystavěné silnice na mohutných opěrných zdích v příkrém svahu. Zkratkou vede nahoru samozřejmě i turistická značka.

Vikštejn byl založený na přelomu 13. a 14. století a dlouhou dobu patřil spolu s nedalekým Vítkovem opavskému knížeti Na rozdíl od většiny ostatních našich hradů přečkal Vikštejn bez úhony pohnuté doby husitských a česko-uherských válek a v následujícím 16. století byl přestavěn do dnešní velikosti o půdorysu obdélníka s rozměry 160 ×  60 metrů.  Zkázu mu přinesla třicetiletá válka, od té doby se stal kvůli snadnému přístupu laciným zdrojem stavebního materiálu. Nicméně i tak patří k velmi dobře zachovalým zříceninám a neznalého návštěvníka určitě překvapí svou velikostí.

Turisticky nejpřitažlivějším objektem na hradě je upravená vyhlídková věž, která vznikla přestavbou původní bašty. Stojí nad strmým skalním srázem a nabízí pohled na nečekaně rozlehlé Podhradí s velkou úpravnou pitné vody, jež je součástí kružberského přivaděče pro ostravskou aglomeraci. V osamocené obci v údolí uprostřed lesů, na dost málo pochopitelném místě, funguje také velká učňovská škola s internátem.

Stále hojněji se objevují stopy po dobývaní pokrývačských břidlic v podobě zamřížovaných otvorů do štol, výkopů a starých hald. Právě okolí Moravice bylo v minulosti centrem těžby této suroviny u nás, vyráběla se z ní střešní krytina, obklady i dlažba. To je však už dávnou a nevratnou minulostí.Dalších 10 km putování do Jánských Koupelí lze realizovat již po obou říčních březích. Obě varianty jsou si podobné, červená i zelená značka prochází převážně lesní krajinou okolo meandrující řeky a menších skal. Výhledy do údolí nabízejí zaškrcené šíje říčních zákrutů, přes něž si turistické chodníky zkracují cestu. Tento úsek je vyhledávanou rekreační oblastí, poblíž vody stojí mnoho soukromých chat a několik rekreačních zařízení.

A do nenávratné minulostí zřejmě už patří i někdejší lázně Jánské Koupele, jejichž temné a rozpadající se budovy vypadají v šeru večera jako strašidelné přízraky. U zrodu lázní na počátku 19. století byly prameny silně uhličité kyselky, které, ač v mapě značené, již mnoho let reálně neexistují. Zbyly po nich jen trosky altánů v bývalém lázeňském parku a zničená jímací zařízení. Nynější více než žalostný stav, nikoli nepodobný mediálně známější Mattoniho Kyselce na Karlovarsku, souvisí s ekonomickými změnami po roce 1989.

Pachuť rozporuplných pocitů lze v Jánských Koupelích během turistické sezony zapít v sympatickém dřevěném kiosku u řeky. V zimě je zavřeno, takže nezbývá než potmě šlapat 5 km do Melče k zaparkovanému autu a ke spravení nálady si v duchu můžete přehrávat vzpomínky na celodenní putování podél překrásné řeky Moravice.