Ve 40. letech 19. století probíhala v Evropě tzv. průmyslová revoluce. Její působení bylo patrné především na místech, kde stál v čele vzdělaný šlechtic. Takovým byl i Karl Anton Dalberg, majitel dačického panství. Muž, který s chutí podporoval nové projekty a obklopoval se schopnými odborníky. Jedním z nich byl i Jakub Kryštof Rad, rodilý Švýcar, jenž do Dačic přišel z Vídně, aby se stal ředitelem místní rafinerie. Rad byl bezesporu velmi technicky zdatný a ihned po svém nástupu se pustil do modernizace továrny. Impuls k největší změně, kterou v rafinerii podnikl, však přišel z velmi nečekaného místa.

Radova manželka Juliana se, stejně jako hospodyňky na celém světě, potýkala s nepraktickým tvarem, do nějž byl cukr zpracováván. Většinou byl formován do tvaru homolí nebo klobouků, které se v kuchyních musely ještě rozsekat pomocí sekáčku na potřebné kousky pro praktické slazení. Nezřídka tak docházelo k nepříjemným zraněním a z přípravny jídel se na místo libé vůně šířil bolestivý křik. Podobná situace se odehrála i jednoho letního dne roku 1841, kdy Juliana přišla za svým manželem s obvazem na ruce a rozezlena: „Podívej, co se mi stalo. To ty proklaté homole! Příště si můžeme useknout celý prst, buď já nebo některá z tvých dcer. To se opravdu nedá vymyslet něco menšího?!“ Paní Juliana se dále touto událostí nezabývala a brzy na rozhovor zapomněla. Jejího manžela však velmi zaujal. Začal přemýšlet, jaké kousky cukru by měl vyrobit. A tak se zrodil jeho vynález v podobě lisu na kostky cukru. Asi za tři měsíce přišel za manželkou: „Juliano, mám pro tebe dárek. Něco, co sis už dlouho moc přála“ a ukázal ji bedničku s asi 350 kostkami cukru. „To je krása,“ zajásala Juliana: „s těmito drobečky už bude slazení radost.“

Jakub Kryštof Rad si byl vědom potenciálu, který kostkový cukr nabízí a další měsíce pracoval na jeho sériové výrobě. Musel si projít cestou technických nezdarů a překážek v podobě úřednické byrokracie. V obou směrech nakonec slavil úspěch. Nejprve na svůj postup získal císařské privilegium, následně i patent a konečně na podzim roku 1843 začali v dačické rafinerii vyrábět kostkový cukr pro trh. Malé kostičky se rozlétly do světa a slavily velký úspěch. Poté co sklidily aplaus ve Vídni, zakoupila koncesi na jejich výrobu řada zemí – Prusko, Sasko, Švýcarsko, Anglie a vítězné tažení kostky cukru do celého světa začalo. Zdokonalenou formu Radova vynálezu používají rafinerie cukru na celém světě dodnes.

Kdo vynalezl kostkový cukr?

Toto je oficiální příběh vynálezu kostkového cukru. Vypráví se však i jiný, podle něj to byla právě jeho žena Juliana, která podotkla, že by se mělo jednat o kostky. Ty se totiž nejlépe počítají a skladují – a komu by na tom mělo záležet více než praktické ženě…?